„Mamčo, já jsem ráda, žes mi našla nový domov.“
Jedna věta. Jednoduchá. A přesto v sobě nese celý životní příběh – lásku, obavy, péči a nakonec i úlevu.
Přesně takové příběhy zaznívaly ve čtvrtek 22. května 2025 na kulatém stole na téma Potřeby občanů Rožnovska se zdravotním postižením, který se konal v obřadní síni Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm.
Rodiče, kteří se bojí pustit, a děti, které by chtěly letět
Setkání, které původně vzniklo jako prostor pro opatrovníky a rodiče, nakonec přerostlo do cenného mezioborového dialogu. Dorazilo 31 účastníků – zástupci města, kraje i poskytovatelé sociálních služeb z Naděje, Diakonie, Iskérky, Elimu, Chráněného bydlení Johannes a dalších.
Akci společně moderovali Petr Jelínek z Kamaráda a Mgr. Karel Matocha, MBA, ředitel Sociálních služeb Vsetín. Mezi hosty nechyběla ani místostarostka Rožnova Bc. Markéta Blinková nebo Mgr. Tomáš Bernatík, vedoucí odboru sociálních věcí Zlínského kraje.
Přítomní rodiče a opatrovníci – většinou už starší lidé – otevřeně sdíleli své obavy a otázky. Většina z nich se o své dospělé děti se zdravotním postižením stále stará doma. Jak zaznělo několikrát: „ještě to zvládáme, ještě jsme fit“. Ale co bude za pár let?
Co se stane, když opatrovník zemře?
Jedna z opatrovnic položila zcela zásadní otázku: „Co se stane s mým dítětem, když umřu?“
Odpověď z úst paní Urbanové ze sociálního odboru byla tvrdá, ale nutná: „Pokud není určena jiná vůle, stává se opatrovníkem město. A člověk je umístěn tam, kde je volné místo. Klidně až do Aše.“
Tohle byl pro mnohé zlomový moment. Uvědomění, že odkládáním rozhodnutí nechrání své děti, ale vystavují je riziku nejistoty. Pokud člověk není v systému, nemá podanou žádost, nikdo o něm oficiálně neví – a pak už může být pozdě.
Chráněné bydlení už dávno není ústav. Je to bydlení s podporou.
Stále přetrvává obava z toho, co se v sociálních službách skutečně děje. Jak řekla jedna z přítomných matek:
„Mám před očima obraz velkého ústavu, kde budou moji dceru někde zavírat a dávat jí prášky.“
Sociální pracovnice Květa Zemanová z Chráněného bydlení Rožnov ale vysvětlila, že tato představa je dnes zcela mylná.
„Chráněné bydlení je služba, kde klienti žijí v menších domácnostech, mají vlastní pokoj, rozhodují si o čase, o jídle, chodí do práce, pěstují vztahy. Pomůžeme, když je potřeba – ale jinak žijí svůj život.“
Petr Jelínek z Kamaráda to shrnul jednoduše:
„Chráněné bydlení není o aktivitách. Je to bydlení. Jako my bydlíme doma a na aktivity chodíme ven – do knihovny, na sport, do dílny.“
Proč je důležité řešit to včas?
Důležitost přípravy podtrhl i příběh pana K., otce potenciální klientky:
„Už se tam chystáme dlouho, dcera se těší, má tam kamarády, ale jsme ještě fit, tak to furt odkládáme.“
Jeho dceři je však už 54 let. V některých chráněných bydleních je vstupní věková hranice nastavená na 55 let. Pokud rodiče budou dál čekat, může se stát, že jejich dcera nebude vhodná ani pro chráněné bydlení, ani pro domov seniorů – zůstane v „meziprostoru“, na který systém neumí odpovědět.
Problém „neviditelných“ potřeb
Podle zástupce kraje Mgr. Tomáše Bernatíka je jedním z největších problémů to, že potřeba není zmapovaná.
„Když nemáme oficiální data – například v podobě podaných žádostí – nemáme vůči státu ani sobě navzájem argumenty pro zřizování nových služeb. Kraj pak operuje s tím, že jsou volná místa jinde – třeba v Uherském Hradišti. Ale to je pro lidi z Rožnovska prostě daleko.“
Společná shoda: spolupráce, otevřenost a odvaha
Z celé debaty vyplynula jedna klíčová věc – je potřeba mluvit napříč službami, s rodiči i samosprávou. A hlavně: mluvit včas.
Kulatý stůl tak nebyl jen jednorázovým setkáním, ale důležitým krokem ke společné zodpovědnosti za důstojný a smysluplný život lidí se zdravotním postižením v našem regionu.
Sejdeme se zase za rok.
