Výstava Transformace
Když se řekne „transformace sociálních služeb“, zní to možná složitě. Ale ve skutečnosti jde o něco velmi lidského. O příběhy. O změny, které začínají u lidí. A o odvahu hledat lepší cestu.
Před deseti lety se uzavřel Ústav sociální péče v Zašové. Místo jedné velké budovy vznikly menší domovy a chráněná bydlení – ve Valašském Meziříčí, Zašové, Rožnově, Zubří i na Vsetíně. Lidé, kteří dlouho žili za zdí ústavu, se stali sousedy, kolegy, zákazníky v obchodě. Získali víc než novou adresu. Získali možnost volby, soukromí, každodenní drobnosti, které tvoří skutečný život – třeba vlastní kávu, vlastní rytmus dne nebo vlastní zahrádku.
Výstava „Příběhy transformace – příběhy lidí“ přináší pohled těch, kteří u změn byli – klientů, pracovníků, přátel. Vypráví o odvaze, trpělivosti i nečekaných snech. O tom, co všechno dokáže jeden člověk, když ho někdo bere vážně. A co všechno se může stát, když místo „péče“ nabídneme respekt a spolupráci.
Každý panel výstavy představuje jeden skutečný příběh. Příběh, který začal v ústavu – ale nekončí tam. Ukazuje, že důstojnost není výsada, ale právo. A že i když je změna náročná, má smysl.
Zveme vás, abyste se přišli podívat.
Ne proto, abyste litovali.
Ale proto, abyste porozuměli.
Protože jak říká jeden z příběhů:
„Domov je tam, kde vás berou vážně.“
Momentálně je výstava k vidění v Galerii Smetanova na Vsetíně a na Městském úřadě Vsetín.
Úvodní slovo
Před deseti lety došlo k zásadní změně v poskytování péče lidem s mentálním a kombinovaným znevýhodněním. Uzavřením ústavu v Zašové vzniklo několik menších služeb – Domov pro osoby se zdravotním postižením (DOZP) ve Valašském Meziříčí a Zašové, Chráněné bydlení (CHB) v Rožnově pod Radhoštěm, v Zubří, na Vsetíně – které přinesly nový pohled na kvalitu života těchto lidí.
Brána tehdejšího ústavu se otevřela a dříve izolovaní lidé se stali součástí společnosti. Nákupy, využívání veřejných služeb, zaměstnání, partnerský život – to vše je nyní běžnou součástí jejich života. Stěžejní prvky současné sociální péče jsou Individuální přístup a podpora samostatnosti.
Tato výstava přináší pohled klientů, jejich rodin a pracovníků, kteří byli součástí této velké změny. Chceme ukázat nejen proměnu sociálních služeb, ale také přispět k destigmatizaci lidí s mentálním znevýhodněním.
Nejsou to „ti druzí“ – jsou to naši sousedé, kolegové a přátelé.
Pojďme společně nahlédnout do jejich světa.
Václav
„Porozumění přináší klid“
Dlouho to vypadalo, že s ním není možná žádná domluva. Nereagoval na otázky, neodpovídal, nerozuměl pokynům. Nepomáhalo mluvit pomaleji ani víc nahlas. A přitom to nebylo o nechuti nebo vzdoru – jen o tom, že mu nikdo nerozuměl. A když vás nikdo neposlouchá, nebo vás nepochopí, je svět chaotický, frustrující a někdy i děsivý.
Díky metodě alternativní a augmentativní komunikace (AAK) se to změnilo. Dnes pomocí jednoduchých obrázkových kartiček ukazuje, co potřebuje. Řekne si, že má hlad. Že chce jít ven. Že ho něco bolí. Dává to smysl jemu – a dává to smysl i jeho okolí. Přestalo být důležité, že nemluví.
Najednou může volit.
Vyjadřovat přání.
Říct „ne“.
Věci, které považujeme za samozřejmé, jsou pro něj zásadní. Nejde o technologii nebo metodu – jde o to, že jsme ho začali brát vážně. Komunikace není luxus. Je to základní lidská potřeba.
Lidé s mentálním postižením často potřebují jiný způsob komunikace – jednodušší věty, více času na odpověď, podporu v neverbálních signálech nebo využití alternativních forem, jako jsou obrázkové kartičky, gesta nebo piktogramy.
Důležité je nebát se zpomalit, být konkrétní, sledovat reakce a naslouchat i tomu, co není řečeno slovy. Všichni chceme být pochopeni – a každý člověk má právo říct, co chce, co mu vadí nebo co potřebuje.
Porozumění nevzniká z techniky, ale z postoje. Když někomu dáme čas, prostor a důvěru, začne se otevírat. I beze slov můžeme vést plnohodnotný rozhovor. A často zjistíme, že komunikace není jen o slovech – ale o vzájemném respektu.
Eva
Před deseti lety vstoupila rovnýma nohama do právě probíhajícího transformačního procesu, v Chráněném bydlení Zátiší pracuje již osm let. Před dvěma lety spojila svou vášeň pro motorky s prací v sociálních službách a vznikl MOTODen – den, kdy se klienti chráněného bydlení stávají součástí motorkářské komunity.
Spolu s partnerem a kolegy z SCRC Vallachia a kamarády z ostatních klubů uspořádala ve Valašském Meziříčí den plný zážitků. Umožnila klientům chráněných bydlení zažít vítr ve vlasech, burácení a řev motorů. Ve společnosti zkušených drsných motorkářů se projeli na motorkách i v sidekárách, plnili jednoduché úkoly a domů si odnesli nejen diplomy ručně vyrobené paní Evou, ale hlavně nezapomenutelné vzpomínky.
Motorkáři i lidé s mentálním postižením – dvě skupiny, které společnost často vnímá skrz předsudky. A přitom stačilo jedno odpoledne, aby se ukázalo, že propojení může být přirozené a obohacující.
Tohle by v ústavu bylo nemyslitelné. Dnes je to realita. A nejen pro klienty.
I zaměstnanci si mohou plnit sny a přinášet do své práce něco ze sebe. Přesně tak, jako to udělala Eva.
Transformace sociálních služeb není změna adresy. Je to změna myšlení – začíná v nás.
Helena
Helena pracovala v ústavu v Zašové jako aktivizační pracovnice. Vzpomíná na výlety, tvoření, zvířata na zahradě i návštěvy spřátelených zařízení. „Každá doba měla něco do sebe,“ říká. Transformaci zažila zblízka – byla u toho, když se klienti učili, jak nakupovat, jak hospodařit s penězi nebo jak se pohybovat ve městě. Byla jim oporou i v novém – když se z ústavu stávaly komunitní služby.
Dnes je v důchodu, ale stále dochází – na částečný úvazek i jako dobrovolnice. Klienty bere na výlety – i na Velkou pardubickou, kde se jednou potkala s Josefem Váňou. Dělá to, co jí dává smysl. Nemá vlastní děti – ale má kolem sebe lidi, které zná roky a kterým rozumí.
Říká, že ji práce pořád baví. A že ji naplňuje. Zůstala, protože ví, že má komu co dát. A protože ví, že i malá pomoc může být velká věc.
Mirek
Dnes sedává na lavičce před domem v Rožnově a sleduje, jak se probouzí jaro.
Deset let doma.
Ale nebylo tomu tak vždy.
Mirek žil dřív v Ústavu sociální péče v Zašové.
Pokoj sdílel s osmi dalšími lidmi. Postel vedle postele. Všechno mělo pevný řád – vstávání, jídlo, sprcha, procházky, večerní klid. Bez možnosti volby.
„Oblečení jsme měli erární. Vlastní tričko jen na návštěvu lékaře,“ vzpomíná.
Káva? Jedna pro všechny. Ve stanovený čas.
Vlastní čaj? Nepředstavitelné.
Nejvíc si Mirek pamatuje, jak po odvysílání seriálu Ulice museli všichni zpět na pokoje. Začínal večerní klid – bez debat.
Vzpomíná ale i na dobré chvíle – karnevaly, výlety, koně v zahradě.
Po revoluci přibyli sponzoři, možnosti výletů a akcí.
Zlom přišel v roce 2015.
Mirek se přestěhoval do chráněného bydlení. Má vlastní pokoj, vybavený podle sebe – DVD přehrávač, videokazety, televize, květiny.
S dalšími třemi klienty sdílí domácnost s kuchyní a koupelnou. Vaří, nakupuje, cestuje.
Do sociálně terapeutické dílny Kamarád dochází dvakrát týdně.
Ve volném čase natáčí akce na videokameru, pečuje o květiny, objevuje svět technologií – telefon, tablet i počítač.
Ivana
Ivana nastoupila do ústavu v Zašové ve chvíli, kdy už bylo jasné, že se blíží jeho konec. Transformace běžela naplno a bylo potřeba klientům najít nové místo k životu. Koordinovala přesuny, hledala prostory, pomáhala spouštět nové služby – rozeseté po celém Valašsku.
„Týden má pět dnů a já měla šest služeb,“ říká. Často byla na cestě, řešila personální zajištění i praktické detaily. Někde se služby přijímaly s porozuměním, jinde se lidé obávali. „Nevěděli, co čekat – a když nevíš, snadno se bojíš,“ dodává.
Právě tenhle strach – z neznámého, z jinakosti – je podle ní jedním z hlavních úkolů transformace i dnes. Vysvětlovat, mluvit, být vidět. Učit se žít vedle sebe.
Transformace totiž není jen přesun lidí z jedné budovy do jiné. Je to změna přístupu. A tu musí někdo držet pohromadě – s trpělivostí, odhodláním a vírou, že to celé má smysl.
Petr
Petr je pořád v pohybu. Rád cestuje, rád mluví, rád se směje. Když s ním někam vyrazíte, nudit se rozhodně nebudete. Často ho doprovází dobrovolnice Helenka – znají se roky, sehraná dvojka.
Ve Vsetíně dochází do keramické dílny VKCI, kde má jasně daný úkol: dělá kuličky z hlíny. Spousty kuliček. Z těch pak ostatní vyrábějí pítka pro ptáky, květináče nebo mísy. Petr je důležitou součástí celého procesu – bez něj by prostě nebylo z čeho tvořit.
Má radost, že jeho práce je vidět. A že má smysl. Že není jen někde „umístěný“, ale že se podílí. Na něčem konkrétním. Pro ostatní.
Transformace přinesla lidem jako Petr šanci být užiteční. A taky pocit, že někam patří. Do města, do dílny, mezi lidi.
Josef
Tatínek Josef pocházel z Malé Bystřice ze Santova, maminka Anna z Modré u Bratislavy. V raném dětství jsem onemocněl dětskou obrnou, po které jsem zůstal těžce tělesně postižený.
Během života jsem pobýval v několika ústavech od Plzně až po jižní Slovensko. Strýci a tety z Valašska mě pravidelně vozili na prázdniny ke staříčkom na Santov. Později, když už staříčci nežili, si mě strýc a teta (tatínkova sestra) brávali ze Slovenska každý rok na Vánoce domů do Zubří. Po smrti mých rodičů požádali soud o to, abych mohl bydlet blíže k nim, a tak jsem se dostal do tehdejšího ústavu v Zašové. Mým opatrovníkem byl až do roku 2024 můj strýc pan Jan Mitáš.
V roce 2015 jsem se přestěhoval do chráněného bydlení JOHANNES ve Valašském Meziříčí, kde se mi líbilo, také jsem si považoval, že je tam na náměstí restaurace u Snozy, patřící příbuzným z otcovy strany. V chráněném bydlení jsem však mohl zůstat jen do 70 let.
A tak od roku 2023 jsem zpět v Zašové v novém domově pro osoby se zdravotním postižením. Mým novým opatrovníkem se stal manžel mé sestřenice Evy – pan Ondřej Švajda ze Zubří.
V Zašové jsem spokojený, nedaleko je kostel Navštívení Panny Marie, kde rád navštěvuju bohoslužby.
Mým velkým koníčkem je vyšívání obrazů.
S vyšíváním jsem začal v 18 letech v ústavu Malé Krškany, okres Levice. Vyšívat mě naučila řádová sestra Marie. Hodně obrazů jsem vyšil pro rodinu a příbuzné jako dárky, obdaroval jsem i kněze z příbuzenstva pana Ondřeje Drdu.
Vzhledem k postižení vyšívám jen levou rukou a vyšívám dodnes.
V roce 1995 jsem dostal poděkování z Vatikánu
od papeže, jemuž jsem vyšil obraz Pražský hrad.
Martin
„Neměl jsem žádné soukromí.
Nemohl jsem si uvařit kávu, rozhodnout, co budu dělat.
Všechno za mě určovali druzí.“
Martin strávil mnoho let v Ústavu sociální péče v Zašové. Pokoj sdílel se třemi dalšími muži. Každý den měl pevný režim. Svoboda minimální – jen v zahradě si našel chvilky klidu. Tam pečoval o zvířata, pil kávu a byl chvíli sám.
Pak přišla změna.
V roce 2015 se Martin díky Transformaci přestěhoval do chráněného bydlení. Postupně začal pracovat, bydlet s bratrem a později i se sestrou. Zahrada, práce, sousedi, samostatnost.
Dnes žije v Krásnu.
Má svůj pokoj, vlastní koupelnu i místo na zahradě. Nakupuje, vaří, dojíždí do práce, tráví volný čas podle sebe.
„Založil jsem si zahrádku. Mám tam rybíz, kytky, koutek s křeslem a stolem.
Je to moje místo.“
Kateřina
Kateřina nastoupila do ústavu v Zašové krátce po škole. Začínala jako pečovatelka na oddělení pro imobilní klienty. Vzpomíná na hlučné pokoje s desítkami postelí, jednotné oblečení a pevný denní režim. Každý věděl, co kdy bude – budíček, jídlo, koupání, večerka. Prostor pro individuální přání byl minimální. „Bylo to jako internát, ale bez možnosti odejít,“ říká.
Zároveň si ale pamatuje i světlejší stránky – zahradu s ovocem, zvířata, besídky, výlety, i divadelní představení, které připravovali společně s klienty. „Nebyla to špatná práce, jen byla jiná doba. Dělali jsme, co jsme uměli.“
Když přišla transformace, zůstala. A nelituje. Dnes pracuje jako aktivizační pracovnice v novém Domově pro osoby se zdravotním postižením v Zašové. Péče už není o zvládnutí provozu, ale o hledání cesty k jednotlivému člověku. Místo jednoho ústavu vznikly menší služby – domovy a chráněná bydlení, kde lidé žijí podle svých možností, potřeb i představ.
„Dnes děláme méně besídek, ale o to víc mluvíme s klienty. A hlavně je slyšíme,“ dodává Kateřina.
Její příběh ukazuje, že sociální práce se vyvíjí – a že změna je možná, když u ní zůstanou lidé, kteří jí věří. Pro někoho je to práce. Pro jiné povolání. Pro Kateřinu obojí.
Ladislav
Možná to vypadá jako maličkost. Ale pro pana Onderku je vlastní lednička symbolem samostatnosti. Koupil si ji na pokoj, aby si do ní mohl uložit to, co má rád – jogurty, sýry, sladkosti. A pak si je dát, kdy má chuť. Ne podle rozpisu, ale podle sebe.
V ústavu byl dlouhá léta zvyklý, že jídlo se podává v určený čas. Všichni dostali totéž. Na výběr nebylo. I dnes se samozřejmě zajišťuje běžná strava, ale lidé mají možnost si něco dokoupit, naplánovat si svačinu, rozhodnout se. A právě to dělá rozdíl.
Pan Onderka si rozvrhuje své vlastní maličkosti. Říká, že ho to baví – mít pod kontrolou, co a kdy si dá. Možná není kuchař, ale ví, co mu chutná. A to je důležité.
Transformace není jen o přesunu z ústavu do menšího zařízení. Je to o tom, že lidé mají větší vliv na svůj každodenní život. Mohou se rozhodovat. A když můžete rozhodovat o jídle, můžete časem rozhodovat i o dalších věcech.
Protože důstojnost začíná v detailu.
Monika
Monika vyrostla v Zašové. Když byla malá, chodila bobovat na kopec, kde dnes stojí nový domov pro osoby se zdravotním postižením. Klienty ústavu potkávala na procházkách, v obci jim říkali jednoduše „kluci“. Byli součástí místního života, ale i tak ji nikdy nenapadlo, že by s nimi mohla jednou pracovat.
Vystudovala stavební obor, pracovala jako prodavačka. Když jí kamarádka nabídla práci v sociálních službách, měla obavy. Bála se, že to nezvládne, že udělá chybu, že klientům třeba ublíží. Ale zkusila to.
Dnes říká svým známým: „Nemůžeš to vědět, dokud to nezkusíš.“ A s úsměvem dodává, že se od klientů naučila víc, než čekala. Nejen trpělivosti, ale i lehkosti, humoru a vzájemnému respektu. „Jsou to gentlemani,“ říká. „Podrží vám dveře, usmějí se, zeptají se, jak se máte. Někdy víc než chlapi venku.“
Monika je důkazem, že i když tahle práce může být náročná, má hluboký smysl. A že v ní může najít místo i ten, kdo původně vůbec nehledal. Stačí otevřít dveře – a dát tomu šanci.
Pavel
Pan Bílý přišel na svět 13. října 1970 ve Vítkově. Jeho první kroky životem nebyly jednoduché – krátce po narození byl svěřen do péče kojeneckého ústavu v Opavě. Dětství trávil v různých zařízeních, kde se o něj starali lidé s velkým srdcem – nejprve v DPL v Brankách na Moravě, později v Opařanech a v zařízení v Zašové. Po celý život se učil, jak si najít své místo ve světě – s vytrvalostí a laskavostí.
Od roku 2016 našel domov v chráněném bydlení v Rožnově pod Radhoštěm, a od ledna 2025 začal novou etapu v Chráněném bydlení Luh. V současné chvíli se ještě adaptuje, ale už dnes je vidět, že si postupně nachází cestu k novým lidem i k novému prostředí.
Očima pracovníků: „Když k nám pan Bílý nastoupil, hned bylo jasné, že přichází někdo výjimečný. Tichý, klidný pán s jemným výrazem a laskavýma očima, který ale zároveň působí dojmem, že toho zažil víc než většina lidí v jeho věku.“
Pan Pavel má rád svůj řád, který mu přináší klid i radost. V týdnu navštěvuje dílny, ve kterých plete košíky, pracuje s keramikou, drátkuje a celkově tvoří rukama. Právě tyto aktivity ho naplňují a dávají mu možnost vyjádřit se beze slov. Odpoledne vyráží na procházky po okolí a seznamuje se s místními zajímavostmi.
Pan Bílý má jemnou duši a hluboké soustředění. Nejvíce se mu rozzáří oči, když se může ponořit do světa elektroniky – rád rozebírá a znovu skládá přístroje, které ožívají pod jeho rukama světýlky, zvukem i pohybem. V tu chvíli jako by čas neexistoval – je jen on, jeho práce a tichá radost z výsledku.
Když je hezky, tráví chvíle na zahradě – v lehátku, se sluchátky na uších, poslouchá hudbu z přístrojů, které si sám opravil. Miluje slunce, vůni trávy a klid. Doma se rád dívá na filmy a skládá dopravní prostředky ze stavebnice MERKUR – trpělivě, pečlivě, s důrazem na detail.
Je zodpovědný a svědomitý – když je třeba, bez váhání se zapojí do společných aktivit v domácnosti. Úklid, vaření, před ničím se nezastaví. Každou neděli pak vyráží na mši, která je pro něj důležitou součástí života.
Má sestru Andreu, se kterou udržuje laskavý kontakt – telefonují si a občas se navštěvují. Jejich vztah je tichým, ale pevným poutem.
Příběh pana Bílého je příběhem tichého hrdiny – člověka, který navzdory nelehkému začátku života dokáže rozdávat klid, úsměv a neokázalou sílu. V chráněném bydlení nachází to nejdůležitější – přijetí, bezpečí a domov, kde může být sám sebou.
Miloš
Už si nepamatuji v kolika letech jsem přišel do Zašové. Vybavuji si velkou budovu, zvířata a hodně lidí. Na pokoji nás bylo hodně. Zapojoval jsem se do práce v kuchyni, uklízel jsem nebo jsem pomáhal v péči o imobilní klienty. Lidé kolem mě byli hodní i zlí. V Zašové jsem byl pořád ve střehu, v napětí, stále se tam něco dělo. Chyběl mi klid a neměl jsem soukromí. Transformaci Ústavu sociální péče Zašová jsem uvítal. Vybral jsem si službu Chráněného bydlení Vsetín. Jezdívali jsem se dívat na stavbu, poznávali jsme Vsetín. Říkal jsem si, že je to tady moc hezké, takové malé, a klidné. Přestěhování jsem se nemohl dočkat. Jsem v CHB Vsetín už 10 let a v současnosti se připravuji se nastěhování do bytu. Sice budu do konce života vlivem své nemoci potřebovat pomoc, ale v CHB jsem se toho hodně naučil. Osamostatnil jsem se ve vedení domácnosti, už mám věci více pod kontrolou a jsem klidnější. Mám čas na své koníčky, chodím samostatně do města, užívám si života. Hodně jsem trénoval pracovní dovednosti, vždy s asistencí ze sociální rehabilitace. Dnes už mám práci a jsem za ni rád. Dodává mi hodně sebedůvěry. Na život v bytě se těším, je to další mezník v mém životě, změnu k lepšímu a samostatnějšímu životu. Netušil jsem, kolik toho dokážu.
Je to i Váš příběh?
Někdy nerozumíme světu – ale když se naučíme naslouchat, můžeme najít klid. Každý má co nabídnout. Když spojíme to, co umíme, s tím, co je potřeba, vznikají silné vztahy. Ne každý odejde, když může – někdy zůstane, protože to dává smysl. Malé změny – vlastní káva, vlastní pokoj – otevírají cestu k větší samostatnosti. Ale i velké změny někdo musí řídit.
Důležité je, že se lidé mohou zapojit. Dát smysl sobě i ostatním. Domov je tam, kde vás berou vážně. Když najdete klid, můžete být sami sebou. Ti, co prošli změnou, ji často nesou dál. Protože péče je o lidech. Svoboda je i v tom, kdy si dáš sušenku. I když se bojíš, můžeš překvapit sám sebe. Doma je tam, kde se ti dobře dýchá. A kde můžeš zkoušet nové věci. Možnost volby znamená respekt. A když je nejtěžší, právě tehdy může začít něco nového.
Výstava vznikla jako ohlédnutí za tím, co všechno se změnilo za posledních deset let od uzavření ústavu v Zašové. Nešlo jen o změnu adresy – šlo o změnu myšlení. Místo jedné velké budovy vznikly menší služby po celém Valašsku. Lidé, kteří dřív žili izolovaně, se stali součástí běžného života. A společně s nimi se proměnila i práce těch, kdo je každý den podporují.
Na šestnácti panelech vyprávíme příběhy klientů, pracovníků i rodin. Každý panel má výraznou hlavní větu a krátký příběh, který je pravdivý, čtivý a srozumitelný. Vše dohromady tvoří mozaiku toho, co transformace přinesla – více volby, více důstojnosti, více možností žít podle sebe.
Výstava ukazuje, že změna je možná. A že má smysl. Je určena pro širokou veřejnost, ale i pro odborníky a politiky – může sloužit jako forma osvěty, poděkování i inspirace. Chceme, aby lidé pochopili, že za slovy jako „komunitní služba“ jsou skutečné příběhy. A že i malá změna může znamenat velký posun v životě člověka.
